Smajlik_cz píše:Proč vlastně člověk chce být osvícený? A existuje tu vůbec? A když jo. Je něco jako opak osvícení? Všechno by mělo mít svůj opak(jako mince má rub a líc).Jinak Taky tomu fakt nerozumim. Proč si se dal na tudle cestu(třeba se dám taky sám nevim). Kdo vlastně ví kde je ta správná cesta. Není náhodou osvícení láska,rodina,..... a pak na konci své vlatní já?
"osvícený" je myšlenka. "existuje" je myšlenka. "opak osvícení" je myšlenka.
"nerozumím" je myšlenka. "Kdo" je myšlenka. "ví" je myšlenka. "správná" je myšlenka. "není" je myšlenka. "láska" je myšlenka. "na konci" je myšlenka.
"vlastní já" je myšlenka.
"osvícení" je myšlenka je taky jen myšlenka. Osvícení je myšlenka je taky jen myšlenka - je taky jen myšlenka. Zároveň osvícení je myšlenka není myšlenka.
Když všechny myšlenky zapomeneš, co se objeví? Co se stane v tomto okamžiku? Někdo si myslí, že dosáhne osvícení, když ho někdo praští holí po hlavě. ALe to osvícení bude trvat jen pár sekund, dokud zase nezačne přemýšlet. Takže kdybychom chtěli být osvícení celý život, musel by nás někdo pořád mlátit po hlavě, aspoň 30 krát za minutu. Obávám se, že bychom brzy přišli o rozum. UPlně bychom zdementnili. Takže tudy cesta nevede. Na druhou stranu tu je meditace, jejímž cílem je dosáhnout osvícení. To by bylo fajn, ale proč Buddha nepřestal cvičit zazen i když dosáhl osvícení? Protože zjistil, že osvícení je výmysl mysli, zatímco zazen znamená vrátit se k původnímu stavu těla a mysli. Vrátit se do normálního stavu těla a mysli. Proto cvičil i po dosažení osvícení, kterého vlastně nedosáhl. PRoto učil: "Není čeho dosáhnout." A současně učil ticíe způsobů, jak toto nedosahování praktikovat v každodenním životě. Centrem tohoto nedosahování je právě zazen, kdy sedíme, aniž bychom měli jakýkoliv cíl. Jsme sami sebou v tomto okamžiku.
Nemáš čeho dosáhnout, nemusíš si dělat starosti. Teď je na tobě, jak využiješ toho zázraku, že jsi na živu a můžeš realizovat, co opravdu sám o sobě jsi! Nevěř lidem, kteří ti budou říkat, že musíš být takový a makový. Bud jen sám sebou. Nikým jiným. Jestli chceš praktikovat BUddhovu Cestu, praktikuj jí, ale současně neopouštěj to, co opravdu jsi.
Možná budeš myslet na osvícení. Já myslím na jazz. Každý na něco myslí. Dokud nemyslíme na to, jak kalašnikovem provrtat sousedovi břicho, tak to není zas taková hrůza. Myšlení lidí nezastavíš, ale myšlením a činy můžeš druhý inspirovat k tomu, aby kalašnikovy nechaly ve skladu a dali si radši čaj.