
Moderátor: Picard
A.Fr. de Qapa píše:to dopadá, když si dělám srandu. Takže sorry, dobrá, a tak dále. No, ale kdysi jsem slyšel - když jsme u toho aikida - že je to jemná cesta vnitřní energie a harmonie. No a když na to přijde, tak se tam v klidu použije cuki jak hrom nebo nějaký tvrdý kop přímo do centra odporu. Tak podle čeho by to pak byl jemný styl? ®e v boji do soupeře nemlátím jak bucharem? Co Tai-chi? Měkký, taneční styl? No, nechtěl bych držet nějaký z jejich přímkových, razantních úderů. Čili to je o vnitřku, ne o vnějšku. Vnitřní cesta je ta, kterou nenarveš přes rychlost a svaly. ©lo by to říci takhle?
A.Fr. de Qapa píše:...![]()
![]()
A.Fr. de Qapa píše:Patrik:
když jinak nedáš, tož tedy vážně.
Prvně omluvu, že nedržím dané slovo a zas píšu.
Druze víme, že Japonsko odjakživa trpělo a dodnes skrytě trpí fóbií z Číny. Koneckonců i název Japonsko byl za císařovny Suiko převzatý z čínského pojmenování! No, a Okinavské Tode, za dob rodiných tradic, se zcela zřetelně dělilo na dva směry: vnější soto a vnitřní uči styl. To neznamenalo, že v jednom se učili jen kryty ven a v druhém zas kryty dovnitř. To znamenalo, že žáci soto-daši byli vyučováni bojové aplikaci, kdežto jen členové klanů měli přístup mezi uči-daši, vnitřní žáky. Konkrétně sleduj Košokuna. Ten když přišel na Okinawu, koukali na něj domorodci jak blázni, když jim začal vykládat o nějakém Ki. Údajně Sakugawa to odmítl a postavil svou vlastní školu na tradiční zdejší vnější (fyzické) složce, kdežto Yara pochopil a jeho škola zůstala u vnitřního směru.
Okinavané museli především přežít Japonskou nadvládu. ©koly vyučovaly nutně bojový, vnější styl! Fakt, že byl díky represím učen tajně, neznamená, že šlo o vnitřní styl. Takže díky historickým vlivům převládl téměř úplně Soto styl (Shorin-ryu), což je docela legrace, protože ©orin je japonský přepis slova ©aolin. Najít skrytou tvář okinavského Tode se snažili Japonci dost dlouho. Marně.
Vždyť když Itosu poodhalil okinavského Tode sestavy kata veřejnosti, dočkal se protestů jiných mistrů, kteří ho odsuzovali za to, že tajné učení vnitřního (uči) směru prozrazuje a vydává všanc laikům, co se doteď vesele bahnili v Soto.
A pak přišel Funakoši, který vlastně založil japonské karate z obou Okinavských stylů Shorin a Shorei a splnil tak Japoncům touhu seznámit se s tím, co před nimi Okinavané tolik staletí tajili.
Takže: k šotokanu vedla vnější linie přes Matsamuru, vnitřní přes Azata. Funakoši je slučovacím činitelem. Také byl trochu poplatný čínskému mindráku, takže nahradil znak čínský za prázdný.
Idea vnější a vnitřní stránky ale nezanikla. Je patrná dodnes ve dvou slovech: džucu (vnější, bojové zaměření) a dó (vnitřní, filosofické zaměření). Pochopitelně, že Japonci dnes otevřeně neřeknou: ano, to je vnitřní/vnější styl. Nejvýše s despektem o nějakém sportovním stylu, nejlépe co se cvičí na západě. Tím by opět přiznali závislost svých kulturních kořenů na Číně. Ale to dělení tady bylo, rozhodně aspoň z historického vývoje. Tady v Evropě (i jinde ve světě, zvlášť od let 1930-1940, kdy se s učiteli vnějších stylů doslova roztrhl pytel) nad tím většina lidí mávne rukou: aiki-dó jako aiki-džucu, prašť jako švihni, hlavně když mám černej pásek. Řekl bych, že to není pravda; nebo neměla by být.
Čili: nejen techniky; nejen formy; ale styly. Podtud můj názor.![]()
Zpět na japonská bojová umění a sporty...
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník