Shodou okolností teď někdo dával článek k nám na forum, takže crtl+c - ctrl+v
De-eskalace: skutečné umění boje bez boje
(Drew Guest, 2008)
V celém světě, téměř v každém dojo, dojang a kwoon, všude kde jsou vyučována bojová umění, je připomínáno, že studenti se učí bojová umění pouze pro použití v sebeobraně, ale boji a násilí by se měli vyhýbat. Je to zřejmě nejčastější mantra v bojových uměních. Většina z nás s tímto principem souhlasí, ale jak násilí zabránit? Jak zastavit ostré verbální argumenty měnící se ve fyzické napadení? Je často doporučováno násilí se vyhnout, ale zřídka jsou nabídnuty jiné metody a taktiky než staré známé „ustoupit a prostě odejít“.
Naneštěstí tak jako je koncept „odejití z boje“ chvályhodný, tak pro násilí platí, že „jen odejít“ není vždy bezpečnou volbou. Bude často potřeba vytvořit si možnost odejít. Ve skutečnosti by na „odejití“ nemělo být nahlíženo pouze jako na pravidlo, ale jako na konečný cíl. Jak toho docílit bezpečně? Použitím umění DEESKALACE-skutečným uměním boje bez boje.
Deeskalace poukazuje na snížení stupně resp. intenzity obtížné nebo nebezpečné situace. Pro sebeobranu je obzvlášť potřeba zabývat se redukcí stupně nebo intenzity agrese a z ní vyplývajícího násilí. Je to situace, která se vyvíjí směrem k fyzickému násilí, kdy stupeň agrese narůstá.
Každý kdo byl svědkem reálného boje, který začal „rýpnutím“, viděl právě tento proces eskalace. Typický scénář začíná verbálním napadením jedné osoby druhou-buďto obviněním, urážkou nebo výhrůžkou. Druhá osoba odpovídá větším verbálním (proti)útokem. A takto to pokračuje dál, dokud jeden z účastníků nestrčí do toho druhého a následně nezačnou lítat pěsti. Toto je pouze všeobecný příklad, ale vyvolá dobře známý obraz v každém, kdo byl svědkem skutečného násilí, zejména pouličního.
Existují ovšem i jiné druhy fyzického násilí jako přepadení, znásilnění atd., avšak pouze toto vyžaduje jistý druh eskalace k tomu, aby se stalo násilným (ve smyslu fyzickém). Většina lidí potřebuje důvod nebo „ oprávnění“ ke konání násilí. Výjimku tvoří malá skupina lidí, kteří jsou skuteční sociopati („skutečný“ jako opositum k „potencionální“, mnozí, kteří disponují anti-sociálním chováním ve skutečnosti sociopaty nejsou, pouze se u nich projevují sociopatické sklony). Profesionální predátoři také často používají taktiku eskalace k vyvolání chování u oběti, která je má následně „oprávnit“ k fyzickému násilí.
Pojďme se podívat na typický scénář taktiky „na co koukáš?!“:
Agresor: Na co koukáš, kámo?!
Oběť: Promiňte, nekoukal jsem na nic.
Agresor: Koukal´s na mě! Chceš tím říct, že jsem nic?!
Oběť: Já se nedíval na Vás, já…
Agresor: Takže chceš říct, že jsem lhář, nebo co?!
(Agresor dloubne prstem oběť do prsou.)
Oběť: Tak hele, zklidněte se, reagujete přehnaně.
Agresor: Jsem klidný, kámo, tak mi neříkej, že se mám zklidnit. To mě neznáš, ale jestli budeš pokračovat, tak brzo poznáš!
(Agresor uštědří oběti mírný strkanec. Oběť ho žďuchne zpátky.)
Oběť: Mám dost idiotů, jako ty. Jdi do p…e nebo uvidíš, co si o tobě skutečně myslím!
Agresor: Vyhrožuješ mi? Nikdo mi nebude vyhrožovat….
(Agresor uhodí oběť…..)
Je vidět, jak agresor překrucuje, co oběť říká, aby docílil eskalaci situace do bodu, kdy má důvod k fyzickému napadení oběti. Je důležité, že oběť není odpovědná za násilí páchané agresorem, jediná osoba odpovědná za iniciaci fyzického násilí je osoba, která toto násilí spáchala. Dokonce i v sebeobranné situaci, kde nebyla jiná možnost než protiútok, nese obránce odpovědnost za toto násilí. Toto použití síly je omluvitelné, ale přesto je obránce odpovědný za její opodstatněné použití. Zpátky ke naší modelové situaci. Ačkoli oběť nelze vinit za násilí, přesto udělala několik častých (a přirozených) chyb. Pojďme se na tyto chyby podívat prostřednictvím zlatých pravidel „TACOS“.
Zabránění eskalace s „TACOS“
„TACOS“ je vytvořeno z 5 „nedělej“ deeskalace založených na zlatých pravidlech deeskalace senshida Richarda Dimitriho.
Pokud je tvým cílem deeskalace, pak:
NEZASTRAŠUJ agresora (Don´t Threaten the aggressor.)
NEPOLEMIZUJ a NEDISKUTUJ s agresorem (Don´t Argue or contradict the aggressor.)
NEVYZÍVEJ agresora (Don´t Challenge the aggressor.)
NENAŘIZUJ ani NEROZKAZUJ agresorovi (Don´t Order or command the aggressor.)
NEURÁŽEJ ani NEZNEVAŽUJ agresora (Don´t Shame or disrespect the aggressor.)
Nedodržení každého jednoho z těchto pravidel může a zpravidla i vede k eskalaci stupně agrese útočníka.
NEZASTRAŠUJ AGRESORA
Např. nedávej útočníkovi ultimáta. V naší modelové situaci oběť udělala chybu vrácením strkance a prohlášením „Jdi do p…e nebo uvidíš,….“ . Tím dal agresorovi to, co chtěl - důvod ke žďuchnutí do oběti. Tváří v tvář hrozbě lidi buď prchají, nebo bojují. Útěk není pro agresora žádoucí možností, on chce bojovat. …..
Snaž se vyhnout výrokům obsahujícím cokoli jako „když uděláš …(X), já ti…“ (Y), kde Y je nějaký nelibý zážitek.
NEDISKUTUJ S AGRESOREM
Vyhni se odporování nebo a odmlouvání na to, co agresor říká nebo z čeho tě obviňuje. Naše oběť okamžitě popírala, že na něco koukala. Toto je přesně odpověď, kterou chtěl a pak mohl oběť nařknout z ještě většího „zločinu“ a to, že jej nazvala lhářem. I kdyby agresor zrovna nespoléhal na vývoj směrem k eskalaci situace, jakákoli negativní nebo nepříjemná odpověď není to, co chce agresivní člověk slyšet. Ne pokaždé, ale pokud je již agrese značně vystupňovaná, toto může vyvolat její další nárůst. …… .
Nesouhlas je brán jako urážka, proti které má agresor potřebu se bránit, obvykle užitím větší agrese.
NEVYBÍZEJ AGRESORA
V naší modelové situaci nebyl příklad vybízení, ale znamená to, že se oběť odváží agresora ohrozit, nebo udělat něco jiného. Např. pokud vyslovíš frázi „co s tím chceš udělat?“, v podstatě si vybídnul agresora. Výzva může mít i jinou podobu: může to být posuněk, gesto,… Pamatuj, že řeč těla je tvoří 80-90% komunikace. Tvůj postoj, gesta a výraz mohou být taktéž chápány jako výzva. Ve skutečnosti všechna „TACOS „ lze vyjádřit neverbálně.
NENAŘIZUJ A NEROZKAZUJ AGRESOROVI
Je to jedna z nejčastějších chyb nezkušených vyjednavačů a často ji dělají i ti zkušenější. Je to proto, že je přirozené říct někomu, kdo je agresivní, ať se uklidní. A téměř každý agresor odpoví „jsem klidný, tak mi neříkej, abych se uklidnil“ nebo něco obdobného a zpravidla mnohem víc emočně podbarveného. Můžeme to vidět v naší modelové situaci, kdy se oběť snaží agresora uklidnit, a natož vydá povel. Nikdo nemá rád, když někdo říká, že se nekontroluje. Ale přesně tohle ty říkáš agresorovi, když mu řekneš „uklidni se“. A nejen to, ty mu to navíc nařizuješ.
NEURÁŽEJ A NEZNEVAŽUJ AGRESORA
Stejně jako nepopouzet, nesnaž se agresora jakkoli pojmenovávat, shazovat jej, urážet nebo mu naznačovat, že je méněcenný v jakémkoli smyslu. Je dost možné, že trpí nedostatkem sebedůvěry nebo sebeúcty, co je důvod jeho agrese proti tobě. Dravý agresor-surovec si takto posiluje vlastní ego. Někdo sklouzne k použití agrese zoufalství po tom, co již selhal ve všech ostatních možnostech řešení svých problémů. Bez ohledu na důvody agrese zostuzení agresora situaci jen zhorší. Poznáš, kde v naší modelové situaci oběť agresora urazila?
TACOS jsou jednoduchá pravidla, co nedělat, když je tvým cílem deeskalace. Z opačného pohledu lze vidět, jak TACOS používá agresor-dravec k eskalaci verbálního a fyzického násilí.
A co naopak dělat můžu?
Některé taktiky a strategie budou rozebrány o něco později, ale jedna jednoduchá taktika je dělat přesný opak toho, co se v kontextu TACOS nedoporučuje. Ovšem bez zpronevěření se sobě a svým zásadám.
Pokud tě někdo obviní z „porušení diskrétnosti“, pravidla TACOS říkají nikoli to popřít. Nicméně to neznamená připustit něco, co jsi neudělal. Místo toho můžeme poskytnout nějakou věrohodnou alternativu, kde to, co tvrdíme, může být pravda a přidáme ještě adekvátní vysvětlení. Když použijeme naši modelovou situaci jako příklad, oběť se mohla omluvit, pokud se na agresora dívala a mohla přidat vysvětlení, proč tomu tak bylo. Třeba takto:
Agresor: Na co koukáš, kámo?!
Oběť: Omlouvám se! Zamyslím se a zírám jako teď. Už mi to říkali mnohokrát. Vím, že je to nepříjemné. Pokusím se s tím něco udělat.
Může se to zdát trochu zamotané, ale záleží na konkrétních okolnostech a prostředí. Dané řešení situace je jen pro lepší představu. Naše oběť neměla popřít, že na agresora koukala, ale ani neměla lhát, že ano. Místo toho měla nabídnout použitelnou alternativu, proč mohla budit dojem, že na agresora kouká.
V krátkosti k dalším bodům: Raději než agresorovi vyhrožovat, je lepší mu polichotit. Místo diskuse s ním opět nabídnout nějakou alternativu. Místo výzvy přiznat jeho „způsobilost“ provést vyřčený krok. Místo nařizování je lepší ho navést nebo pokusit poradit. Vždy projev agresorovi určitý respekt místo urážky (toto je velmi důležité) a pamatuj si jednu věc: každá situace je specifická. Stejně jako při fyzickém konfliktu, neexistují žádná univerzální, vždy fungující pravidla. Je nutné přizpůsobit svou taktiku a odpověď na útok s ohledem na specifikou situaci a aktuální okolnosti, ve kterých se nacházíš.
2 typy agresorů: predátor a „na konci sil“
Agresor-predátor používá agresi jako nástroj k získání nějakého cíle. Nejčastější je násilník. Tento typ lidí užívá násilí k naplnění jejich potřeb, uplatnění síly převažuje na vším ostatním. Obvykle se pokoušejí naplnit některý aspekt, v kterém strádají, může to být třeba nedostatek sebevědomí. Toto jsou typičtí „co čumíš?“ násilníci. Jsou mistři v manipulování s obětí a umí „odůvodněně“ eskalovat stupeň agrese. Jiní agresoři-predátoři používají agresi jako prostředek v souladu s pácháním kriminality. Lupič často používá agresi k zdolání oběti a vyvolání strachu, stejně jako sexuální násilník, ale ten ji rovněž využívá jako prostředek k přemožení a pocitu moci nad obětí (skutečný důvod napadení).
Varovné signály, že se jedná o agresora-predátora (zdroj Surviving Aggressive People, S.T. Smith, 2003):
- testovací rituály
- přehnaná snaha o usmíření/vzájemnou dohodu
- taktika „noha ve dveřích“
- napadání osobního prostoru a mezí
- využívání soucitu a pocitu viny
- zastrašování a využívání strachu
- nerespektování odmítnutí a neodbytnost
- příliš mluví
- rozpor mezi slovy a řečí těla
Další varovné signály (zdroj Dar strachu, Gavin de Becker, 1997)
- vynucená spolupráce
- vydřidušství
- příliš moc detailů
- nevyžádané sliby
- změna typu
- ignorace odmítnutí
Agresor „na konci sil“ (rovněž označován jako „všeho schopný“, „zoufalý“ agresor) na druhé straně používá agresi jako poslední útočiště. Nevidí jinou možnost a pravděpodobně již vyčerpal všechny ostatní cesty, jak řešit problém. Má sklon k pesimismu a není ochoten poslouchat. Díky značně napjatému stavu emocí, je přecitlivělý a přehnaně ostražitý a má jen malý zájem zabývat se následky. Zoufalý agresor se uchyluje k agresi ve snaze znovu nabít kontrolu.
Tito lidé nejsou kriminálníky, ale pouze vystresovanými jedinci, kteří jsou na konci svých sil. Silniční pirátství je např. často spáchané normálními lidmi, kteří jen „ztratili nervy“. V těchto případech vnímané zlo proti nim je jen poslední kapkou a zpravidla nesouvisí se skutečnou příčinou agrese.
Varovné signály, že se jedná o agresora „na konci sil“ (zdroj Surviving Aggressive People, S.T. Smith, 2003):
- viditelné symptomy stresu a zvýšeného adrenalinu a reakce „útěk a boj“ – zahrnující změny dechu, třes, přeskakující hlas, zrudnutí obličeje, atd.…
- neklid
- netypická nebo chabá soudnost
- paranoia a obranářské tendence
- extrémní pesimismus
- zmatenost
- urážlivý slovník a vyhrožování
- stažení/ústup
Jedná-li se o jeden nebo druhý typ agresora, v obou případech jsou pravidla TACOS použitelná k zabránění eskalace situace. Rozdíl je v tom, že v případě agresora-predátora je TACOS použito jako kontr jeho pokusů manipulovat a hrotit, zatím co u „zoufalého“ agresora se snažíme zabránit neúmyslné eskalaci, nebo vyhrocení situace kvůli dezinterpretaci.
I přesto při obeznámenosti s pravidly TACOS, tváří v tvář agresi, vede ještě dlouhá cesta k zajištění vlastní bezpečnosti bez ohledu na to, jakému typu agresora nebo agrese jsi vystaven.
od Aleph » čtv 21. čer, 2012 10:08 
. V podobném duchu se nesly i některé ostatní.
, svoje zlaté období seminářů a přednášek mám zřejmě za sebou. Co si člověk nezažije sám, to prostě nemá. Ale jak říkáš: 
Každej člověk je jinej a jinak reaguje na určitý podněty, dokonce i jeden a ten samej člověk může v úplně stejný situaci reagovat pokaždý jinak. Vy to musíte vycítit a to chce praxi. Můžete mít nastudovaný XXX stránkový teorie, často psaný zase jen teoretikama, ale dokud nebudete mít z verbálních i fyzických konfliktů osobní zkušenosti, je to jen tápání naslepo a doufání, že to možná bude fungovat... Prostě nejdřív člověk potřebuje poznat sám sebe, co to s ním v konfliktních situacích dělá, jak on sám působí na protistranu a tak dále, no a pak to eventuelně lze pomocí teorie "doladit". Určitý obecně funkční záležitosti se sice dají v rámci tréninku nadrilovat, ale bez tý praxe to prostě nikdy nebude úplně ono...
