od Anonymní » pát 22. dub, 2005 10:54
O CESTĚ TVŮRČÍHO.
Chceš jíti do osamocení,bratře můj? Chceš hledati cestu k sobě samotnému? Ještě chvíly postůj a poslyš mne.
"Kdo hledá, sám se lehce ztratí.Každé osamocení jest provinění": tak mluví stádo.A dlouho si náležel k stádu.
I v tobě bude ještě zaznívati stáda hlas. A řekneš-li: "nemám již společného svědomí s vámi", bude to nářek a bolest.
Hleď, tuto bolest samu zrodilo ještě ono společné svědomí: a tohoto svědomí poslední třpyt se leskne ještě na tvém smutku.
Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samotnému?
Nuž ukaž mi své právo a svou sílu k tomu!
Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe?
Ach je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců!
Ukaž mi, že nejsi z chtivých a ctižádostivých!
Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.
Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti a ne, že jsi unikl k jhu.
Jsi z těch, kdo směli uniknouti jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.
Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?
Můžeš si sám určovati své zlo i své dobro a zavěšovati nad sebou svou vůli jakožto zákon? Můžeš si sám být soudcem a mstitelem svého zákona?
Je hrozné býti o samotě se soudcem a mstitelem vlastního zákona.
Tak bývá hvězda vyvržena v pustý prostor a v ledový dech osamění.
Dnes ještě trpíš mnohými, ty jediný: dnes ještě máš celou svou odvahu i své naděje.
Ale jednou tě samota znaví, jednou tvá pýcha bude se hrbiti a tvoje odvaha bude skřípati zuby.Křičeti budeš jednou "jsem sám!"
Jednou nebudeš již viděti své výšky a nízkost svou shlédneš v přílišné blízkosti; tvá vznešenost sama jako přízrak ti nažene strachu. Křičeti budeš jednou: "Všechno je lež!"
Jsou pocity, jež osamělého chtějí zabít; nezdaří-li se jim to, nuže, pak samy jsou vydány na smrt! Ale dokážeš býti vrahem?
Znáš již, bratře můj, slovo "pohrdání"? A trýzeň své spravedlivosti, bys k těm byl spravedliv, kdož tebou pohrdají?
Nutíž mnohé, by změnili své myšlení o tobě; to ti připočtou ke zlu.
Přiblížil ses jim a šel si přece mimo: toho ti nikdy neprominou.
Vystupuješ nad ně: ale čím výše stoupáš, tím menším tě vidí oko závisti. Nejvíce však jest v nenávisti ten, kdo létá.
"Jak byste chtěli býti spravedlivi ke mě - tak musíš mluviti - já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mě je souzen"
Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém: chceš-li však bratře můj, hvězdou býti, nesmíš jim proto svítiti
méně!
A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalezají svou vlastní ctnost, -nenávidí osamělého.
Střez se též svaté prostoty! Nic jim není svaté, leda co prostné jest; ráda si také s ohněm hraje - s ohněm hranic.
A střez se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.
Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci aby tvůj pazour měl také drápy.
Ale nejhorší nepřítel, s kterým se můžeš setkati, budeš vždy sám sobě; sám na sebe číháš v doupatech a lesích.
Osamělý kráčíš cestou k sobě samotnému! A mimo tebe samotna vede tvá cesta, i mimo tvých sedm dáblů!
Kacířem budeš si sám a čarodějkou a věštcem a bláznem a pochybovačem a nesvatým a zlosynem.
Sám se chtěj spáliti ve vlastním svém plameni: jak by ses chtěl obnoviti, neshořel-lis dříve v popel!
Osamělý, kráčíš cestou tvůrčího: boha si chceš stvořiti ze svých sedmi dáblů!
Osamělý, kráčíš cestou milujícího: sám sebe miluješ a proto sebou pohrdáš, jak jen milující pohrdají.
Tvořiti chce milující, protože pohrdá! Co ví o lásce, kdo nebyl právě nucen pohrdati tím, co miloval!
Se svou láskou a se svým tvořením jdi ve své osamocení, bratře můj; a pozdě teprve přibelhá se za tebou spravedlivost.
S mými slzami jdi ve své osamocení, bratře můj. Miluji toho, kdo tvořiti chce nad sebe sama a takto zaniká.-
Tak pravil Zarathustra.