Anonymní píše:ryunin píše:Riverman píše:4Ryunin...proc jsi buddhista?
podle toho co myslíš tím "být buddhista"
no nekdo je stoupenec krestanstvi nebo islamu a nekdo treba buddhismu...nemyslim to nejak spatne, zajima me jen okamzik, kdy ses rozhodl, ze buddh.(zen) je ta spravna cesta a vykrocil jsi po ni...proste kdy jsi ziskal tu viru, ze buddh. te zbavi utrpeni a pokud budes sedet v zazenu tak dosahnes probuzeni?...
To bylo tak / v pubertě jsem začal hledat smysl života, zabývat se vážně filozofií, taky jsem otevřel Bibli. Křesťanství mi nikdy nic neříkalo, Bibli jsem naprosto vůbec nechápal... Křesťanství nebo jeho hodnoty jsem objevil až díky buddhismu, od té doby si ho vážím někdy až zarputile...
Takže jsem pořád narážel na to, že jedni filozofové tvrdili, že Bůh není a druzí že Bůh je. Nějak se mi ani jedna varianta nezdála. Panteismus a další směry, které vidí Boha všude nebo ve všem a podobně, mě stejně nepřesvědčili... Pořád jsem nevěděl, co já s tím, jakou to má souvislost s mým životem. Byly to pro mě teorie, které měly někam vést, ale nikam mě nikdy nepřivedly.
Pak jsem narazil v knihovničce jedné americké kamarádky na knihu Introduction to Zen Buddhism od profesora Daisetze Suzukiho - neplést si s roshi Suzuki, kterého hodně zmiňuju.
Já si myslím, že význam profesora Suzukiho spočíval v tom, že západním intelektuálům vysvětlil, že Zen je něco, co stojí za to zkoumat. Ovlivnil Fromma, Junga, Keruaca atd.
Ta kniha mě dostala - byla to první knížka, která neřešila filozofii filozofií, ale pomocí filozofie odkazovala ke skutečné zkušenosti člověka. Jeho ukázky, jak mistr kroutí žákovi nosem, jak ukazuje na hejno hus, jak říká, že nejhlubší pravda je bublající potok a podobně mě naprosto dostaly.
Cítil jsem, že tahle filozofie není pouze filozofie ale že to je něco, co člověku otvírá mysl k tomu, aby poznal, kdo vlastně skutečně je. Kromě toho Suzuki vysvětloval, že Zen existenci Boha ani nepopírá, ani nepotvrzuje. To mě nadchlo. Suzuki dává příklad jak mistři negují jakýkoliv dualistický výrok žáka. MIstr vezme hůl a zeptá se, co to je. Když žák rřekne, že to je hůl, dostane třicet ran, když řekne, že to není hůl, taky dostane třicet ran. Tenhle koan má převést naši dualistickou mysl na ten pověstný druhý břeh, transformovat běžný způsob myšlení. Takže správná odpověď je vzít hůl a praštit s ní o zem. Nebo něco s holí udělat, to je jedno co. Prostě projevit se jako živý, jednající člověk. Suzuki to nazývá VY©©Í POTVRZENÍ. Jak jsem tu drív psal, mistři popírají jakýkoliv výrok, aby byl prosto pro čin samotný. I když budeme mít IQ 1000, žádná odpově´d mistra neuspokojí, pokud neukážeme, že jsme sami sebou.
Tak proto jsem začal praktikovat ve škole Rinzai, která používala koany. Jenže pak jsem objevil Dogena, možná chybně, jak někdo říká, jsem byl inspirován jeho učením že satori a praxe je totéž, a od té doby cvičím zazen bez cíle.
Na druhou stranu musím dávat pozor, aby to nebyla jen neupřímná póza.
A jsem si jist, že zazen zjednodušuje komplikace mysli, je to jako když umyjete okno. Vidíte tentýž strom, ale najednou ho vidíte jasně a ostře.
Je tu ještě soucit a ten se projevuje teprve tehdy, když naši praxi nepovažujeme za něco individuálního, když si přestaneme myslet, že víme něco lepšího než ostatní... když začneme brát druhé opravdu v úvahu a nežijeme na úkor druhých lidí. Já si myslím, že zazen tento druh soucitu probouzí.