mamushi píše:Vono se deje spousta zajimavych veci, jen nektery z nich jsou pekna vsivarna. To neni nic proti tehle konkrektni skole (kterou apriori neznam) ale jakykoliv "michany" styl (v nejhorsim pripade vlastni styl) zastresovat jmenem nejakeho existujiciho, navic docela uznavaneho ci opravdu tradicniho BU, mi prijte - no, minimalne trosku nefer...
Přesně tak dělat z lidí blbce a hustit jim do hlavy, že dělaj staré bojové umění, ačkoliv ho někdo upravil a
citlivě modifikoval se nemá... Děje se tak. V podstatě mi přijde úplně jedno, jestli to dělá člověk z neznalosti nebo vypočítavosti... (abych příliš nesahal do svědomí českých inovátorů - imho jde spíš o neznalost)
Paradox okinawského "starého"budó výborně (a stručně) popsal Donn F. Draeger v Modern budo... Jestli jsem to správně pochopil, spojuje okinawské "primitivní" zbraně se jménem Teruo Hajaši (zakladatel Kenšin rjú). Hajaši byl studentem okinawského Godžú rjú, ©orin rjú (©orindži kempó?) a ©itó rjú...
Mno a tenhle pán byl fascinovanej zbraněmi Okinawy a začal studovat pod mistrem okinawského te (Rjúei rjú), kterým byl Kenko Nakaima. Pod jeho vedením studoval užití hole (bó, v případě Okinawy spíš kon), "obušku" (sai), dřevěného cepu (nunčaku), srpu (kama) a dřevěné rukojeti (tui-fa). Tyhle zbraně jsou typické pro okinawské te v jeho nejpůvodnější, formě stejně jako další domorodá bojová umění. Název
kobudó (stará bojová cesta) je všeobecný termín vytvořený ve dvacátém století, který může být použit k souhrnnému uznačení všech okinawských bojových systémů, ale mnohem správnější je spojení
okinawské kobudó kvůli rozlišení od
japonského kobudó, což jsou úplně odlišné a v zásadně nepříbuzné systémy.
Mno, abych tady nepřepisoval něco, co si sami jistě najdete... krom věcí zajímavých spíš pro karatisty (putování te do Japonska) Draeger tvrdí, že původní okinawské zbraně jsou
neodmyslitelnou částí okinawského karate...
Jak to chápu já, abyste byli dobří v okinawském kobudó, měli byste cvičit okinawské karate
Draeger psal před dvaceti třiceti lety o tom, co poznával v Japonsku a na celém světě... mezitím se časy změnili a máme tu "kobudó" - staré budó, které je mladší než třeba aikidó (které je v kategorii šin budó, tedy moderní budó)...
Nechci říct, že okinawské zbraně nejsou staré... o tom není absolutně pochyb, rolnické nástroje jsou velice staré, ale existoval někdy nějaký systematický způsob přenosu jakýchkoliv bojových technik s nimi, nebo šlo o
možné použití těchto nástrojů jako zbraní... Zcela jistě existovali

rolníci, schopní používat zručně srp nebo cep v boji... uměli se ohánět pádlem nebo využít rukojeť od čehokoliv k sebeobraně, ale pochybuji, že měli čas nebo chuť (potřebu?) jít a cvičit po práci nějaké bojové umění...
Oproti tomu japonské kobudó bylo vyučováno v rodinách samurajů systematicky, podobně jako se dneska učíme číst a psát nebo řídit auto... Způsob výuky se měnil, techniky byly obměňovány... vznikaly nové a další zanikaly.
2Picard
V rámci objektivity...
Tohle auditko vzniklo pro lidi, kteří se zajímají právě o okinawské kobudó... proto bychom tu do okinawského stylu používání předmětů denní potřeby rolníků a rybářů (imho totéž

) neměli nějak kriticky zasahovat... na druhou stranu asi nám šlo o to, zodpovědět otázku, zda je legitimní použít název
kobudó pro něco, co si vymyslel někdo na konci dvacátého století na základě studia moderních bojových umění...
2tekara
To je přesně ono... každá škola vznikla jako nová, o tom není pochyb, ale vznikla na základě nějaké jiné... Takže řekněme nějaký japonský válečník, co prošel pár bitvama a dokázal něco neuvěřitelnýho

... anebo něco úplně normálního (na svou dobu) byl členem nějaké školy... dejme tomu Ittó rjú kendžucu... a tenhle pán, řekněme, že se jmenoval Nakaniši dostal licenci úplného přenosu tradice Ittó rjú... to znamená, že měl dokončené vzdělání... mno a tenhle chlapík si řekl, že bude zkoumat dál... a vymyslel, že řekněme TOHLE by šlo udělat jinak... to TOHLE mohl být třeba jeden pohyb, nebo postoj, jindy šlo o úplnou změnu přístupu... Mno a už bylo na světě Ittó rjú kendžucu Nakanaši-ha (tedy ©kola umění meče Ittó směr Nakaniši)... mno a jestli to bylo fakt žůžo bájo umění, přišli k němu taky nějaký žáci... učili se od něj a časem taky dostali nějaký ten svitek... certifikát o úplném přenosu tradice Ittó rjú kendžucu... a chtěli-li, studovali a zkoumali dál a mohli si přetvořit a upravit to, co už uměli.
Jednoduše řečeno šú-ha-ri; ©ú (přizpůsobení) Ha (zastavení... možná dokončení) Ri (odstoupení nebo spíš opuštění).
Kupříkladu ©intó Musó rjú džó založil v 17. století člověk, kterej měl menkjó kaiden v Tenšin ©oden Katori ©intó rjú (škola z 15. století)... a ve stále předávaných certifikátech ©intó Musó rjú je popsaná linie učitelů až do jména zakladatele Tenšin ©oden Katori ©intó rjú...
Mno a jak vznikají tradiční bojová umění u nás... Někdo, řekněme František Vopička, kdo v pubertě cvičil ... eee, pardón trénoval džúdó... a taky byl dvakrát na tréninku karate a potom cvičil taky aikidó a dodnes se zná osobně s nějakým učitelem kickboxu vezme tyč a meč, koupí si nunčaky a videokazetu z Ameriky... nechá si vytetovat draka na prdel, oblíkne si kimono s tygrem na zádech a napíše, že učí kendžucu, bó a džódžucu a taky nunčaku-džucu-te-dó-fu-šu...
Protože kdyby učil něco jako
Vopičkův styl fantaskního používání replik zbraní koupených v českém budošopu, asi by se k němu nikdy nikdo nepřišel zapsat a cvičit a platit nebo ho obdivovat...
...a mimochodem, není velký rozdíl v tom, co vymyslel vloni někdo v Horní Lhotě a tím, co vykoumal někdo před deseti lety v Německu, před dvaceti ve Francii nebo kdekoliv jinde.
Patrik