mysmys píše:...Naucit se pouzit techniky boku (gosi waza) je tezke, ale po te ucinne. Je treba tez umet prosadit si svuj uchop, vychylit soupere (vedet kdy a v jakem pohybu-reakci lze danou techniku boku pouzit) a mit nadrilovanej samotnej chvat (pomoci x tisic ucikomi a jakusuko geiko). Neni to jednoduche.
Tyhle chvaty se dobre blokujou, neni-li souper vychylen. Drive to byla treba nasledna technika po provedeni uderu, tlaku koncetinou. To v dnesnim judo nelze, proto je treba daleko lepe umet pracovat s uchopem a umet vychylit a pri chvatu dostat teziste pod soupere. Take je k tomu treba fyzicky fond... Samozrejme cim zkusenejsi souper, tim je vse tezsi. Urcite zobecnovani neni na miste.
Kdyz pak vidis nekoho, kdo treba cvici od mladi cca 15 let judo pod nejakym dobrym vedenim a jeho osobni technika je prave nektera z technik boku, tak je schopen udelat temer kdykoliv tu svou techniku a myslim si, ze prave proto, ze te dostane-dotlaci-dovede v zapase prave do tech situaci kdy vi, ze je vhodne jeho techniku pouzit. To chce ale roky cviceni...
Já dělal judo cca 8,5 roku a přestože se v rámci tréninků průběžně projížděly všechny hlavní techniky, tak jsem měl stejně jako ostatní nadrilovaných pár oblíbených technik, který jsem v zápasech aktivně používal, no a zbytek zápasů bylo jen "okopávání" a popotahování soupeře s cílem ho rozhodit / vychýlit tak, aby šlo aplikovat favorizovanej chvat. Dost lidí mělo oblíbenej chvat třeba seoinage (sorry za blbý nebo nepřesný označení, už si to po těch letech nepamatuju

), často při něm šli až na kolena, aby soupeře utrhli. Já s judem končil jako polotěžká váha (do 95 kg) a lidi od týhle váhy a vejš už ani na to seoinage moc utrhnout nešlo, v těhle váhovkách se většinou preferovali chvaty, kde soupeře do hodu ustřelíš nohou, jako např. haraigoši a podobně... Jinak jak to tady tak čtu, už tehdy jsem evidentně byl intuitivní inovátor, protože na rozdíl od drtivý většiny tehdejších judistů, zápasících v relativně vzpřímeným postoji, já používal něco připomínající spíš takovej ten dopředu předkloněnej wrestlerskej střeh. Dost lidí na to koukalo divně (včetně rozhodčích) ale soupeři se mi díky tomu nemohli dostat na nohy a naopak já je za nohy chytal docela dobře. Každopádně asi nejčastějš jsem soupeře hodil tak, že jsem ho nechal pokusit se o jeho dominantní hod, přesmýknul se mu stranou a kontroval
tímhle hodem, ani nevím jak tomu v zápase říkají... Bylo docela legrační, že na tý krajský úrovni se občas našel i rozhodčí, kterej nevěděl co s tím a tak jsem zažil i případ, kdy jsem soupeře takhle "přibil" na záda, že z toho v hale drnčely okna a rozhodčí mi za to dal yuko...

Naštěstí pro pravidla juda jsem byl nevýrazným průměrným judistou, kterej se k tomuhle tehdy poměrně funkčnímu stylu dopracoval až na konci svý "judo kariéry", kdy už jsem na pravidelný jezdění po závodech značně kašlal, a tak jsem s ním neproniknul až na mezinárodní úroveň, díky čemuž se pravidla kvůli mně nemusely měnit už tehdy...
