Vážení spoludiskutující a spolubojující, chtěl bych se s Vámi podělit o jednu velmi nepříjemnou zkušenost z tohoto pracovního týdne, kdy jsem byl v odpoledních hodinách – podle mého mínění bez příčiny – napaden mládencem zhruba dvacetiletým. Nebudu tu celou situaci dlouze rozebírat, záležitost v podstatě skončila velice rychle, a to zablokováním jeho „pravého háku“ nebo „kage-zuki jodan“, chcete – li a následným úderem teišo pod bradu.
Celá ta věc měla ještě jeden aspekt – onen mladík měl v ruce pěstní nůž s ostřím dlouhým zhruba 3 cm; všiml jsem si ho až poté, co upadl na zem a tento předmět mu vypadl z pravé ruky, dříve jsem ho jednoduše neviděl, protože se vše odehrálo skutečně velmi rychle.
Píšu o tom z několika důvodů a promiňte, že je tu budu rozebírat poněkud systematicky – nerad bych na něco zapomněl.
1) Mým prvním pocitem bylo v podstatě leknutí, že jsem toho blázna ukončil. Po zhruba 15 letech tréninku byla moje reakce téměř okamžitá, na nějaké vědomé hodnocení situace si rozhodně nevzpomínám. Mládenec však přežil – buď měl tuhý kořínek, nebo – a to považuji za pravděpodobnější, jsem nějak podvědomě úder ztlumil. Ten pojem leknutí proto, že cvičím karate, ne zabíjení.
2) V okamžiku, kdy jsem našel onen nůž, můj veškerý soucit s oním jedincem poměrně rychle vyprchal a začal jsem přemýšlet dál – jak bych postupoval, kdybych si nože všiml hned na začátku? Byl bych skutečně schopen někoho ukončit?
3) Uvědomil jsem si, že BU, ať už jakéhokoliv druhu, nikomu z nás neskýtají stoprocentní garanci vítězství, dalo by se pouze říci, že máme statisticky o něco vyšší naději než člověk, který s BU nemá žádnou zkušenost.
4) Četl jsem tu řadu příspěvků o tom, který styl nebo BU je účinnější, tvrdší a podobně – nevím, ale ač jsem žákem tolik diskutovaného (a často zatracovaného) stylu Shotokan, mnou použitá technika byla neoddiskutovatelně účinná a „moje“ karate mě rozhodně nezklamalo.
5) Logicky můžete namítnout, že situace by se jistě vyvíjela jinak, kdyby druhá strana byla žákem stejné nebo jiné školy. To považuji za celkem racionální argument do chvíle, než to postavím do následujícího světla – žák školy, který napadá okolojdoucí bez příčiny, přičítá své škole (i přes své potenciální vítězství) vlastnost, za kterou by se tato škola měla stydět. Kategoricky neuznávám formu vyzývání, o níž jsem tu kdesi četl (promiňte, že jsem natolik líný, že to nebudu vyhledávat) a domnívám se, že pokročilejší technické stupně by měly být na patřičné výši i po stránce morální. Mistr je si svého mistrovství vědom, nemusí si ho dokazovat za cenu snížení morálního kreditu. Jsem nositelem prvního Danu (čímž se rozhodně nepovyšuji na Mistra), co mi tedy zabránilo onoho mladíka „dorazit“ a dokázat si….co vlastně?
6) Vzpomněl jsem si na občas slýchané proslovy o tom, že BU by se měla zakázat, protože každý takový člověk je potenciálním vrahem. S tímto názorem nesouhlasím – nevěřím totiž, že by společnost nedokázala eliminovat takového (byť i velmi schopného) jedince. Takový člověk se totiž musí ke svému protivníkovi přiblížit a napadený má alespoň teoretickou možnost sebeobrany. Naproti tomu, kdo z lidí v Hirošimě a Nagasaki měl tuto teoretickou možnost při svržení atomové bomby? A kolik lidí kvůli tomu chtělo zakázat vyučování chemie a fyziky, ačkoliv poznatky z těchto disciplin skýtají mnohem větší možnost zneužití při nesrovnatelně větší účinnosti?
To je tedy můj náhled na věc (i když poslední bod tak trochu odbočuje od původního tématu). Máte nějakou podobnou zkušenost? Pokud ano, jak na Vás zapůsobila?
Nakonec se omlouvám, chtěl jsem to dát jako příspěvek do fóra, ne jako článek, jak jsem omylem učinil.